Před dvěma týdny jsem byla na večeru s Lidickou ženou, paní Skleničkovou, která mimo jiné zdůraznila, jak důležitá pro přežití v lágru byla solidarita a podpora. Jaká to byla lekce pro další život, jak ji naučila odhadovat lidi – „jak by ses asi zachoval(a) tam v lágru?“ říkala si prý často pro sebe, když se s někým neznámým setkala.

    Vybavily se mi v té chvíli všichni mí staří i noví přátelé, které znám díky pochodu. A v duchu jsem jim všem poděkovala – za to, jak mě i pochod vždycky podpoří, jak držíme spolu, shodnem se, i když jsme každý odjinud a každý svůj. Ráno se ještě neznáme a večer z nás jsou kamarádi. Všichni svorně absolvují zastávky na pietních místech, u pomníků, na hřbitovech u hrobů – a myslím, že tahle místa i po pochodu mnohem častěji navštěvují.

    V Ravensbrücku jsme se sjeli letos zase den předem. Přijeli autem Jirka a Míša z Lidic, i s dcerou Jaruškou a kamarádkou Dančou z Prahy a paní Martina z Řezna, Češka žijící v Německu, která se o pochodu dověděla jen pár dní před začátkem a rozhodla se narychlo přidat na první den – jen podotýkám, že cesta z Řezna na sever na start jí zabrala skoro celý den. Bylo 8.5. a všude byly v nebývalém množství v porovnání s předchozími lety položené čerstvé květiny na oslavu Dne vítězství, v prostoru památníku KT, ale i ve městě u pomníku padlých rudoarmějců, což mne pak provázelo na mnoha místech i dál na cestě. Přivítala nás paní Sabine z památníku KT, položili jsme růže na jezero a stihli aspoň částečně projít novou rozsáhlou expozici. Nechali ji pro nás otevřenou až skoro do noci. Přijel za námi také reportér z Berlína a připravil dva články, které vyšly v Německu  ještě během pochodu.

    Jirka sice už den předem po cestě od Drážďan z auta hlásil, jaké je krásné počasí, nicméně to nepomohlo a hned první den pochodu jsme v sestavě Jirka, Martina, Danča, já slušně promokli, i na výměnu ponožek došlo. Jirka si perfektně nacvičil instinkt zaříkávače dešťů, předpovídal blížící se bouřky, abychom mohli včas přečkat schovaní pod střechou. Prošli jsme přes Ahrensberg, Wesenberg, kde jsme vyslali Martinu zpět vlakem na základnu do Ravensbrücku a ohřáli se u čaje v místní pekárně, a navštívili také místo u jezera, kde asi přespalo našich pět Lidických žen na pochodu smrti. Přes Wustrow jsme pak dorazili do cíle v Strassenu.
    Druhý den se sestava pozměnila, Jirku vystřídala Míša a se mnou a s Dančou došla do Lindowa za celkem pěkného počasí, snad jen ráno zapršelo, slunce bylo, i když pořád docela chladno. Holky zažily 11 km po „lesní“ dálnici, našly si pazourkové kamínky, co jich tam je na písčitých cestách kolem plno. V Rheinsbergu jsme měli krátkou přestávku na svačinu a pak se zase ponořili na další lesní dálnici, až k jezeru v Lindowě. Musím zdůraznit, že na start s námi každý den odvážně vyšlápla dvouletá Jaruška a nepolevila, dokud jí nožky stačily nést. Za pár let nepochybuji, že nás bezpečně předhoní.
Pak už mě čekalo osm dní bez doprovodu, hojně prokládaných podporou od přátel smskami a telefonáty. Obzvlášť v den, kdy slavím na pochodu narozeniny. Moc za ně děkuji. Za těch osm dní jsem prošla přes Sachsenhausen, cestu stočila na východ a obloukem se vyhnula Berlínu jako Lidické ženy tehdy v 45. roce. Pak už to byl zase jižní směr, na Fürstenwalde, pak podél Sprévy na Beeskow, Friedland, Lieberose, Welzow.
    Jedenáctý den odpoledne už mě ve Schwarzkollmu u Lauty čekala Marcelka, s úsměvem na rtech, suchýma nahrádníma botama, to byla radost. Marcela, statečná to žena, letos potřetí na pochodu, si zvýšila letos dávku na čtyři dny. A chtěla spát mermomocí v noci v lese. Ta noc se zrovna „vydařila“. Nejdřív nás obklopil roj neodbytných mušek, takže jsme ve stanovém pytli byly neprodyšně zavázané asi už od 19h. Jevilo by se vám to asi jako dvě mluvící modré mumie, tedy dost často i nadávající, na ty mušky. Kránu nečekaně i zapršelo, takže jsme v 6h provedly přesun do blízkého odpočívadla a dosušily, co jsme mohly. V 11h v Bernsdorfu nás čekalo setkání s prvními německými účastníky na pochodu – Annemarie a Hildegart z Drážďan. Annemarie kontaktoval před pochodem Jirka, znali se ze spolupráce na projektu o Lidických dětech. Annemarie zareagovala téměř obratem článkem do  místního zpravodaje ekumenického centra a příslibem, že se k pochodu připojí. Celý den se tedy „šprechtilo“, Hildegart naštěstí uměla dost dobře česky, takže jsme do večera v Panschwitz probraly všechno možné a hlavně se svorně shodly, že příští rok se sejdem na pochodu zas. V Panschwitz se Hildegart vydala autobusem domů a my jsme s Annemarie a Marcelou přespaly v kláštěře, v místnosti pro poutníky na Svatojakubské cestě – před dvěma lety tady přespal Pepa Doškář z Nového Boru, když trasu projel za 4,5 dne na kole, našly jsme tam jeho památný zápis v kronice.

    Dvanáctý den jsme z Panschwitz už vyrážely za vedra, a bohužel zrovna krajinou téměř bez lesů. Annemarie se s námi loučila v Demitz-Thumitz, vlakem odjela domů do Drážďan. Přešly jsme pak s Marcelou přes poslední dva kopce a před námi ležel v údolí Neukirch. Ještě hodinu jsme pak hledaly Lenku s Katkou, které už čekaly v domě, kde jsme měly ubytování, na noc venku jsme je nepřesvědčily. Lenka měla letos premiéru a hned si troufla na dva dny, Katka už šla podruhé a byla jako vloni  na pochodu i za svoji babičku – je vnučka Lidického dítěte Emílie Chválové. Holky byly čerstvé, my s Marcelou poněkud použité a sluncem připálené, takže jsme s povděkem přijaly dvě lahve místního piva, které nám paní z ubytovny s manželem věnovaly, když se dozvěděly, že jde o cestu Lidických žen až ze severu z Ravensbrücku.

    Den třináct byl předposlední, dnes dojdeme do Čech. Přes Severní a Lobendavu se jde asi přesně cestou, kterou šla naše pětice Lidických žen, tou se přes hranici chodí už dlouhá léta. V Lobendavě nás vítal místní pán, který se o pochodu dozvěděl na internetu. Ve Velkém Šenově na nás čekala paní reportérka z Respektu. A na Vlčárně na Vlčí Hoře, kde byl poslední nocleh, moje sestra a mamka, vyběhly si už před naším příchodem cvičně na rozhlednu na Vlčí Hoře. Vláďa, který už se tři roky chystá k pochodu připojit a nedaří se mu to časově, nás přijel večer od Hradce Králové pozdravit a přivezl nám na cestu hořické trubičky. Nicméně nohy bolely, Katka vypadala, že není úplně v pohodě, takže se šlo brzy spát.

    Poslední den, vyrazily jsme v sedm ráno v počtu šesti žen, Katce moc dobře nebylo, ale odmítala únikové cesty vlakem domů, je to hrdinka. Mamce se šlo dobře, čekali jsme, jak bude snášet cestu za vedra. Nejdřív jsme zastavili v Krásné Lípě, nakoupili růže k Lidické Lípě a také na hromadný hrob obětí pochodu smrti, který máme na trase za Chřibskou. Pak jsme se trochu ztratily v lese, ale na Rybništi se zase vynořily zpět na červené. Na hřbitově za Chřibskou nás už čekal Pepa Doškář, je to první uvítání od novoborských. Měl z nás velkou radost a my z něj. Byl perfektně připraven a v trávě u hřbitova jsme dostaly přednášku o pochodu smrti z KT Schwarzheide, byl obzvlášť krutý a stál mnoho obětí na životech. Je náhoda, že jeho trasa se tolikrát protnula s pochodem našich pěti žen – už nahoře na severu v Německu na trase Bernsdorf-Kamenz, pak znovu v oblasti Chřibská-Rybniště-Krásná Lípa. Josef měl  ale taky kofolu a ta povzbudila Katku. Pokračovaly jsme tedy dál, všech šest žen a zastavily jsme už tradičně naposledy v Kytlici v hospodě u Lucerny, na polévku.
    Odtud už je to do Boru velmi blízko, vyšláply jsme poslední kopec, ty jsou tady opravdu táhlé a prudké, jsme v horách, kdeže je německá rovina. Pak sedlo pod Jedličnou a z kopce do Polevska. Tady bylo další vítání, na Katku čekal manžel Michal s dcerou Helenkou, byla tam i Anička, kterou znám z kurzu terapie, s kamarádkou Hankou, přijel zase Pepa Doškář a přidala se k nám na poslední kilometry Pavla Nešporová. K Lidické lípě jsme docházely kolem 16h a zdálky viděly všechny, kteří nás přišli přivítat – starostka Veronika a Gábina s dcerou Klárkou, přišly s vlajkou s novou vlajkou Lidic, Zbyněk Cincibus s přáteli ze Svazu bojovníků, Zdenka z Liberce, dcera Lidické ženy, s paní Martou Kottovou, to byla pro nás čest, přeživší z Osvětimi, znala jsem ji jen krátce z konference o pochodech smrti z Volar. A jako každý rok tady byla s Pepou Doškářem jeho žena Květa Nová s přáteli, vedle se usmíval Toník Nešpor a letos i náš kamarád z Řípu Pepa – všechny nevyjmenuji a tímto se jim všem omlouvám, ale jsme ráda, že tam byli. Pak jsme ještě položili květiny v České Lípě u kláštera, kde ženy poprvé po pobytu v KT spaly pod střechou. A k hrobu Eugena Veulietta ve Skalici u Nového Boru, další oběti pochodu smrti ze Schwarzheide, který letos díky Josefu Doškářovi dostal své pravé jméno.

    A jaký bude další rok? Hlavně bude výroční, 70 let konce války a pochodů. Nepochybuji, že nás bude zase víc. Rozhodně se prodlouží trasa – chceme projít cestu pochodu smrti z Ravensbrücku na západ, kterou prošlo 45 Lidických žen, mezi nimi i p. Cábová a Kalibová, které nás o to požádaly už před dvěma roky a já jim to pořád dlužím. Šla ji i p. Skleničková, tedy všechny tři poslední žijící Lidické ženy. Vzdáme jim příští rok čest a projdeme znovu  jejich pochodu smrti. Brzy vám o něm napíšu více.

Milena Městecká